V tradiční manuální lokomoční terapii je pacient pomocí zavěšovacího a odlehčovacího zařízení umístěn nad pohyblivý pás. Dva terapeuti pak vedou nohy pacienta v pokud možno fyziologické podobě chůze, přitom jsou stimulací cíleně modulovány a aktivovány v míše uložené vzorce chůze (CPG). V různých studiích se podařilo prokázat, že pacientům s neúplnou lézí míchy se podařilo znovu získat část své původní schopnosti chůze. Kromě tohoto nejzjevnějšího funkčního úspěchu však existují další přednosti lokomoční terapie. Patří k nim:

  • stabilizace vegetativního nervového systému: Obzvláště v rehabilitaci přispívají tělesné aktivity ke stabilizaci vegetativního nervového systému.
  • redukce křečí: Aktivní terapií lze snížit často se vyskytující zvýšený svalový tonus a z něj plynoucí křeče.
  • zachování pohyblivosti: Aktivní pohyb dolních končetin vede k zachování pohyblivosti v kloubech.
    psychologický efekt: Chůze na pohyblivém páse působí na pacienta silně motivačně.

Manuální lokomoční terapie má však podstatné nevýhody:

  • zátěž fyzioterapeuta: Aby mohli terapeuti vést nohy pacienta, musí vsedě proti směru pohybu pacienta silně vytočit horní polovinu těla. Toto neergonomické držení těla může při delším trvání působit škodlivě.
  • trvání terapie: Vedení dolních končetin vyžaduje vynaložení velké síly. Běžně je taková terapeutická jednotka omezena na 15 až maximálně 30 minut. Následující terapie s jinými pacienty jsou tak silně limitovány nebo nejsou vůbec možné.
  • nepřesné vedení nohou: Protože každou nohu vede jeden terapeut, model chůze u levé a pravé nohy se různí. Přitom právě harmonický a rytmický model chůze je pro úspěšnost terapie rozhodující.